Před několika lety jsem byl požádán v rámci cesty do Irkutsku a Chabarovsku, zda by bylo možné udělat si zastávku v Komsomolsku na Amuru a posoudit, jak by bylo možné provést optimalizaci výroby v místním pivovaru. Neznaje podstatu problému, naivně jsem souhlasil…. a to byla zásadní chyba.
Z Moskvy jsme se večerním spojem přesunuli po mnohahodinovém letu přes polární kruh do Komsomolsku na Amuru. Poprvé v životě jsem viděl, jak vypadá polární den, kdy slunce zapadne v jedenáct večer jen tak, aby se neřeklo, tak nějak napůl, ani se pořádně nesetmí a v půl jedné v noci už zase vychází o kousek dál vpravo a noc nenoc, světla jako v poledne.
Cesta nebyla nic moc, nový typ letadla TU 204 nás vůbec nenadchnul, je to stejně nepohodlný pekáč jako B 737, jen místa pro nohy bylo na úzkých a tvrdých sedačkách podstatně víc a na WC bylo možno stát vzpřímeně. Toť vše.
Po poledni druhého dne jsme přistáli v Komsomolsku a vedle mne sedící Němec (zřejmě někdo letící do místní zbrojní firmy SUCHOJ) se jen nevěřícně a opatrně při pohledu z okýnka zeptal: „Toto je opravdu to správné letiště, na kterém jsme měli přistát?“ Ale bohužel správné letiště to bylo, on chudák byl v těchto končinách evidentně poprvé. Ten se ještě bude divit, kluk německej...
Ve městě se zastavil čas někdy v roce 1960, v době plného a nadšeného úsilí vybudovat očekávaný a vysněný komunismus. Vybudovat, ale hlavně se u toho moc nenadřít. Jenže on Němčour nebyl sám, kdo se divil...
Na letišti nás podle dohody čekal ředitel pivovaru DAĽPIVO KOMSOMOLSK (Dalněvastočnyj pivzavod Komsomolsk na Amure) a my vyrazili přímo do závodu.
Jako první krok návštěvy byla provedena degustace všech tří druhů piva, které pivovar vyrábí a úvodní slova ředitele o tom, že kvalita není taková, jakou by potřebovali a jakou by si přáli, byla jen velmi slabým náznakem toho, co jsme o chviličku později dostali ochutnat. Piva tragicky neprokvašená, mladinové chuti, bez známky hořkosti, bez jediné bublinky CO2 a bez pěny. Ovšem podle soudružky hlavní technoložky všechny parametry piva v normě, technologické postupy v normě, prostě u nich je všechno v normě a normální. Jiné odpovědi jsme se ani po delším naléhání na číselné upřesnění slova „normální“ nedočkali. Konkrétní číslo obsahu alkoholu, zbytkového extraktu a stupně prokvašení jsme z ní páčili marně, zřejmě vůbec netušila, na co se ptáme, přestože v laboratoři (bez jakéhokoliv viditelného vybavení) zvesela krafaly tři komtesy, zřejmě ale stejně fundované a specializované jako vrchní paní soudružka a nenechaly se z družného hovoru vyrušit ani příchodem ředitele.
Procházka pivovarem byl ovšem šok. Doposud jsme si myslel, že pivovar Izyum, kam jsem byl před časem vyslán za trest do vyhnanství, bylo to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat, ale ouvej. Tento pivovar byl skutečným „mistrovským“ kouskem.
Zařízení odněkud dodané roku 1944 (zřejmě nějaký válečný konfiskát) bylo totálně zkorodované, shnilé a neudržované, tři jednoduché varní soupravy z oceli držela pohromadě jen silná vrstva barvy a cementové izolace, chladič mladiny tekl jako cedník a byl propojený prastarými špinavými hadicemi a rezavým potrubím s ocelovými neizolovanými kvasnými káděmi, které vypadaly jako nádrže na solanku, ale přece jen na tom byly technicky o fous líp.
Bylo o život sejít do sklepa po rezavých kovových schůdkách, které nikdy neviděly kartáč, natož barvu a hliníkové ležácké tanky bez vnitřního nátěru porostlé plísní měly už několik desítek let ležet ve šrotu, ale sloužily svému účelu dál tak, že maximální „bezpečný“ tlak mohl být nejvíce 0,4 baru. Teplota sklepa byla pracně držena na 6oC, což spolu dohromady dávalo záruku oné finální „kvality“ piva bez řízu a pěny. Nejrůznější kovové materiály byly vzájemně spojeny bez ohledu na to, že při styku s pivem zákonitě musí dojít ke vzniku galvanického článku a tedy ke korozi materiálů, sváření i toho minima nerezu, které se tu a tam objevilo, bylo provedeno obyčejnou černou elektrodou a po dotazu na možné použití argonu, či CO2 při sváření jsme si připadali jako absolutní blázni.
Budovy pivovaru se rozsýpaly před očima, děravé stropy a střechy, popraskané vyboulené zdi, podlahy vytlučené do hloubky 20 cm, okolo budov neuvěřitelný nepořádek, bláto a špína. Nechápu, jak takový provoz mohl někdy obstát při kontrole inspekčních orgánů.
Navíc při výstavu okolo 25 - 30000 hl piva ročně se v pivovaru nerušeně potlouká 130 lidí a všichni si připadají neuvěřitelně potřební a nenahraditelní, přičemž drtivá většina těchto lidí se jen poflakuje po provozu, popíjí, v hloučku pěti lidí radí jednomu, který něco dělá a všichni čekají, až budou moci dlouho před koncem směny proběhnout nerušeně děravým plotem a pádit domů.
Jediné středisko, kde bylo vidět alespoň nějakou cílenou pracovní činnost, byla stáčírna KEG sudů. Na dvou čínských poloautomatických myčkách a dvou stáčečkách několik pracovníků mylo a plnilo dva druhy sudů, běžný plusKEG s plochým fitinkem a silnostěnný plastový sud o objemu 20 litrů (také čínská výroba) s prapodivným a nám dosud neznámým narážecím mechanismem, jen vzdáleně připomínající fitink FLACH.
Mimo piva je výrobní program doplněn ještě o výrobu chlebového kvasu, který jsme ale k ochutnání nedostali (netuším proč, dobrý kvas je skutečně lahodné pití) a několik druhů limonád, přičemž kolová limonáda BAJKAL byla výborná.
Závěr naší cesty byl ten, že na dotaz ředitele, co by se s tímto závodem dalo dělat, mě napadla sice blbost, ale pravdivá. Zeptal jsem se, jestli v SUCHOJ má nějaké kamarády a on nic netušíc, prohlásil, že samozřejmě, vždyť přece pracoval ve vývoji letadel. Tak jsem mu řekl, ať se tam dohodne, že na jedno nové superletadlo navěsí plnou výzbroj a tento prototyp by si mohl udělat cvičný nálet na pivovar, čímž by se vše vyřešilo ve velmi krátkém čase. Moc to nevzal, čert ví proč…
Po noci strávené v místním „grandhotelu“, kde ve špínou a vodním kamenem šedohnědé vaně ležela etiketa, ž
e vše bylo řádně vydesinfikováno a že hygiena je plně garantována, jsme vyrazili do Chabarovsku k nejvyššímu veliteli a majiteli firmy, řídícímu zároveň i svou firmu na mražené potravinové polotovary. Zvolili jsme přesun autem a to z důvodu, že na ruské poměry je oněch 400 km v podstatě hned za rohem, ale hlavně proto, že uvidíme, jak vypadá ruská tajga na jaře. A k vidění toho bylo požehnaně. Od jedoucí cisterny plné benzínu, které chybělo na zadní dvojmontáži kolo, přes hlídku, která nás donutila pod namířeným a odjištěným kalašnikovem vymazat z fotoaparátu obrázky, na kterých stojíme na mostě do Číny u tabule s nápisem „řeka AMUR“, obrovský kus lesa (95 % stromů tvoří bříza) v délce okolo 100 km zničeného na podzim požárem, vesničky, kde obyvatelé zřejmě ještě dnes netuší, co to je elektrický proud, žárovka a vodovod, až po rozcestník u silnice prostřílený kalibrem, který by v pohodě na první ránu složil slona.
Nicméně cesta proběhla v pořádku, neposloužili jsme coby snídaně vlkům a medvědům a za čtyři a půl hodiny jsme vjeli do města Chabarovsk.
Na pana generálního ředitele jsme ovšem museli chvíli čekat, neboť byl silně zaneprázdněn utkáním ve stolním tenise se svým náměstkem. Ač poražen, věnoval se nám poté s upřímností a otevřeností typicky ruskou. Obdržel zprávu o skutečném stavu pivovaru, včetně pro nás nepochopitelného personálního obsazení a základních hrubých propočtů a bylo jasné, že tady se musí začít s výstavbou nového provozu úplně od začátku. Alespoň tady to někdo pochopil….
